Dopoledne jsme vystoupili z rychlíku na Berlínském hlavním nádraží a uspořádali věci do letadla :
Potom jsme se společně osobním vlakem přemístili na letiště Schönefeld.
Tady jsme si nejprve nechali odbavit čtyři naše zavazadla a poté se naobědvali. Následovalo odbavení osobní a příručních zavazadel. Dále jsme spokojeně čekali v prostoru Gate na "své" letadlo.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
V letištním rozhlase stále něco hlásili, a pojednou se část cestujících sebrala a přešla jinam - na monitorech však stále svítilo AGADIR bez čísla nástupiště a utvrzovalo nás to v přesvědčení,že je vše v pořádku. Spokojeně jsme se bavili a najednou Vláďa vyskočil,že prý hlásili jeho jméno. Velmi všechny pobavil. Trval ale na svém a tak jsme došli k nejbližšímu členu ochranky, ten někam zavolal vysílačkou a poslal nás- abychom nastoupili přes bránu č. 63 na letištní plochu. Naše letadlo už čekalo pouze na nás
- nastoupili jsme, zavřeli se dveře a rolovali jsme.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
V letadle se nacházela pouze turistická třída s chodbou uprostřed a s trojicí sedadel vedle sebe po obou stranách uličky (téměř jako velký autobus). Většina z nás letěla poprvé a byl to zážitek. Všichni jsme byli dlouho namačkáni u okýnka :
Let probíhal za slunného počasí a v pohodě. Celková doba letu činila 4:15 hod a při příletu jsme si posunuli hodinky o dvě hodiny nazpět, neboť v Maroku nemají letní čas a jedna hodina je posunuta jiným časovým pásmem.
Dokonce se mezi námi našel "skrytý" muslim,kterého jsme museli násilím odtahnout z letištní plochy :-))
Po výstupu z letadla jsme přešli do odbavovací haly, kde jsme déle čekali ve frontě. Policistovi jsme poté odevzdali jakýsi "příletový lístek" s četnými osobními údaji, který jsme vyplnili na palubě letadla. Zajímavé bylo, že chtěl znát název hotelu, kde budeme bydlet. Vytáhli jsme mapu a nahlásili jméno prvního nalezeného = vše v pořádku :-)) Dále jsme si vyzvedli svá zavazadla z pojízdného pásu. Následně jsme si v letištní hale vyměnili místní měnu a vydali se na hlavní silnici před letištěm.
Na doporučení jsme vynechali Agadir – příliš moderní, a raději jsme zvolili Inezgane – podle průvodce „maročtější“. To můžeme pouze potvrdit. Podle tištěného průvodce jsme očekávali modrobílé autobusy, které odjíždějí od letiště.Nic takového jsme nenašli, pouze jsme na obyčejné křižovatce
(vzdálené již cca 1 km) našli místního „dispečera“ který vyslechl naši žádost (ne Inezgane,ale Inezgén) a dále stavěl jak nám přišlo – jakékoliv auto a ne taxíky.Pravděpodobně každý kdo byl volný, stával se taxikářem (výdělek).Před námi bylo několik žadatelů takže jsme chvíli čekali a pak došlo i na nás. Najali jsme dva taxíky a usmlouvali cenu ze 100 na 80 dh za jedno auto. „Dispečer“ žádal „na kafe“ – asi se tímto způsobem živí.Taxíky nás odvezli do města Inezgane, kde jsme vystoupili na velkém tržišti před autobusovým nádražím. Dále jsme se ubytovali v hotelu Hagounia, který stál v sousedství autobusového nádraží (nástupiště firmy Supratours).
Získali jsme pěkné pokoje (2+2+4 lůžkové), každý se sociálním zařízením a teplou vodou. Následovala pěší prohlídka města po námi zvoleném okruhu, kde jsme procházeli kolem mnoha místních trhovců.
Z památek jsme toho moc neviděli, pouze věže a palácový objekt, ve kterém přebývali vojáci. Poblíž našeho hotelu se nacházela velká a zdobená tržnice,
jejíž stěna přiléhající k hlavní třídě se poznala podle množství oblouků.
Část naší výpravy povečeřela v jedné z místních restaurací a pak jsme se už za tmy přesunuli do hotelu Hagounia, kde jsme strávili první marockou noc. Inezgane se dá doporučit jako seznámení se s místní mentalitou - bude hůř.